jmenuji se Barney z Rumpálu a pokud jste to nepoznali, jsem hladkosrstý foxteriér. Byvakuju se svými páníky a „zakrslým“ králíkem Raketou v paneláku v Praze Bohnicích.

Jak jsem se sem dostal?

Panička dospěla k názoru, že by nebylo od věci ochočit a vycvičit také někoho jiného, než paníka, který jejím cvičitelským aktivitám už jaksi nepostačoval.
Po dlouhém bádání a vyhledávání vhodného plemene se zakoukala právě do foxíků. A tak se začlo s přesvědčováním… páník z toho teda nadšenej nebyl, ale panička mu neustále posílala nějaké obrázky a články, až nakonec sám přišel s tím převratným poznáním, jak super by bylo pořídit si psa…  Přesvěčit se nechal i majitel bytu, který měl strach, že pokropím koberec a vše zničím. 
Tenkrát přijeli do mého bývalého domova a hnedka si mě zamilovali, ačkoli já je sotva viděl – ne, že bych teda o něco přišel.... Obdivovali taky mýho bráchu, ale vzhledem k tomu, že já byl větší fištrón, a neustále jsem ostatní sourozence pacifikoval, s konečnou platností si vybrali mě. Byl jsem největší a nejvypasenější z vrhu a břicho jsem měl nacpané k prasknutí - panička říkala něco o tom, že se svým způsobem podobám paníkovi, ale nevím, jak to myslela…

Páníček jakožto absolutní kynolog analfabet a zatvrzelý nevenčič, trávil hodiny a dny tím, že si vyhledával různé informace o pejscích a s oblibou po večerech poučoval paničku… Domů mi pořídil většinu vybavení, včetně kartáčku na zuby… Pořád se ale oháněl tím, že „ten pes do postele prostě nesmí“ ;)

Když se konečně dočkali bylo 19.12.2007 a už si mě vezli domů. Panička měla konečně nového mazlíka – toho starého si přes všechny výhrady rozhodla ponechat, je prý sice zánovní, ale dokud slouží…  

Paní chovatelka před odjezdem mé nové páníky ujistila, že jsem se od poslední návštěvy podstatně zklidnil a umravnil. A tak úspěšně jsem házel smutný vočka, že mi to ti dva naivkové zblajzli i s navijákem. Opak je pravdou.

Doma jsem se rozkoukal rychle a protože páník se mnou nastoupil na „mateřskou dovolenou“ bez problémů jsem si vštípil, že kabely se pokládají venku, nikoli volně po bytě a okusovat se smí jen věci, jak říká páník - „k tomu určené“. Spím v posteli, kradu jídlo ze stolu a když jsem náhodou chvíli sám doma, tak kňučím, aby se na mě nezapomnělo. S mým králičím spolubydlou Raketou se mi podařilo maličko zpřátelit - ostatně JÁ jsem tvrdil již od první chvíle, že je k sežrání…

Jak se mi daří a jak rostu můžete sledovat zde – na mých stránkách.

Váš Barney